Tichý domek na náměstí,
stěny bílé jako sníh;
na oknech zříš stále kvésti
hortensie v levkojích.
Záclon bílý lem se chýlí
nad květy a z jejich řas
kyne bledý profil milý,
v přítmí jizby mizí zas.
Bílý profil, černé vlasy,
hnědé oko s bezdnem hvězd.
Bože, co v tom tiché krásy...
bože, jak mi v srdci jest!
Jak v snech žije tu den ke dni
jako tichá květina,
den se nahne ku poledni
a den v růžích zhasíná,
a s hvězd padá mír a štěstí
v dál do srdcí zbloudilých
a já v dáli kol zřím kvésti
hortensie v levkojích!