Ach, v jaký sen
u svojich stád,
hochu, jsi pad
znaven a zmdlen –?
Sen celý trval den!
Co jsi v něm zřel?
Zlato a nach
v růžových tmách...
Svět, stín a běl,
byl jeden zlatý prach!
Kol pastvin tiš
a zdrojů šum...
Vstříc sladkým snům
v neznámou říš
tys letěl výš a výš!
Jak temný bod
nad tebou stál
zjev jakýs, plál...
nad tůně vod,
nad hvozd ti kynul dál...
Tys cítil žár...
Však prudší pak,
než viděl zrak,
byl ostrý spár,
trysk’ pod ním krve var...
A již jsi let’,
a již jsi zřel
zjev, jenž se tměl,
s tebou hřměl v před,
pták, olbřím s tebou spěl...
Kol azur, nach,
a hvězdný třpyt,
a dál jsi lít’,
pod tebou prach,
Edomu sněžný štít.
V přívale mlh,
hvězd ve změti,
kdo kyne ti!
Proč zrak ti zvlh’?
Kdo vstříc šel dítěti?
To Venuše,
ve růžích skráň,
číš její dlaň
ti v předtuše
vstříc nesla v sladkou daň.
A orel sám
byl velký Zev...
Devíti zpěv
zněl ke strunám,
zněl tigrů Baccha řev. –
Číš vzal jsi v ráz,
ji vypil hned
žíznivý ret
a kol zněl hlas:
„Buď vítán Ganymed!“