Ni demonem, ni modlou bezejmennou,
ni sfingou, sporné otázky jež dává,
v jichž slzách tají bachantka se smavá,
mně vždy a všady trpící jsi ženou!
Sny tvého ducha v nesměrnost se klenou,
však srdce tvoje blažit nepřestává,
ty skálo, o niž hana jako sláva
vždy stříbrnou jen rozstříkne se pěnou!
Ať stenáš, jásáš, ať se modlíš v tichu,
ať budíš vzdoru lvici, ženskou pýchu,
jdeš světem nesouc břímě jeho hříchů!
Ty pokrytství saň zdrtila jsi patou,
na čele zoři budoucnosti zlatou
máš růží ze slz opuštěných spjatou!