Dřív byla sláva – teď jsou její stíny,
dřív laury kvetly – nyní bují hloží;
teď krásu všednosti strh’ za podnoží
a v posměch davům vydal osud líný.
Dřív poesie slétla na ruiny
v svých květů dešti jako anděl boží,
teď zřídka svoji hvězdnou peruť složí
u prahu světa. – Tam host sedí jiný.
Tvář Medusy! Zrak upřen v hrobu plíseň,
zmar vesmíru a lidstva zhoubu příští,
a Nirvany říš věští její píseň.
Leč z žuly masku posuň z děsné tváře,
z tmy důlků očních oslní tě záře,
z nich v lidský bol se lidská slza prýští.