Řetěz králové dávají pěvcům zlatý,
potlesk dávají zástupy frašným hercům,
číši s úsměvem dívek
přeješ si v odměnu Ty!
Nemám, básníku vzkříšené Rómy, nemám
číši s úsměvem líbezným dívek luzných,
sloku jásavou mám jen
letící v dálku Ti vstříc!
Sloku plamennou, vytrysklou z hlubin duše,
sloku mladistvou dívčí jak tělo pružnou,
která v rhytmický tanec
stáčí se bezděky již!
Sloku obdivem dýšící, úctou, láskou,
sloku v zrcadlo písně Tvé, která plaše
v noci patřila, jitro
nežli ji splašilo v let.
Přijmi, přijmi ji, Rómy a jara pěvče!
S chvěním jméno Tvé zářící vnukům ona
píše ve mramor český,
žalu jenž, pláči jen zvyk’;
píše s bázní je posvátnou: Zpíval život,
zpíval naděj, budoucnost, lásku, štěstí,
zpíval svobodným! – V poutech
z dálky jsem naslouchal tich.