Žel, zabil’s lidstvu Soucit – poesii!
V tom tragická je tvého pádu spruha,
neb soucit s poesií vždy se kryjí.
Jeť lidstvo luh a soucit nad ním duha,
jež démanty tká v porosenou trávu,
v háv šatíc královský, kdo pán či sluha.
V tom pád tvůj zastíní tvou všecku slávu.
Zas přijdou jiní, lidstvo dále kráčí,
a jiní buší v Medusy té hlavu,
jež sama nad tvým skonem jihne v pláči.