Já vidím jinak. Až zem naše schladne, až v hvězdách, jakož ve měsíci zlatém, mdlý slední paprsk jak bílý květ zvadne; až v mhách jak na řetěze rezovatém
mdlá lampa slunce bude dohořívat ve vzduchu šerém, Smrti tuchou spjatém; v měst rumy kdy se bude šakal skrývat, před skonem hledat brloh v nedůvěře,
co sněhem špinavým se začne stmívat kraj výparu pln, bez lidí a zvěře, jak uhel pohozen, jenž uhasíná; až luk i lesů bude po nádheře,
až v žilách země stane mdlá krev, líná, pod mrazným, Věčnosti! tvým hrozným dechem, jenž světy zhroutí, jak by byly třtina, až chechtu příšerného dutým echem
z tupého snu se člověk slední vzbudí v své díře, kterou marně vystlal mechem, jak troglodyta vstane s nahou hrudí, sám, poslední z všech v světě opuštěném,
jenž prázdnotou svou zmrazí jej a znudí, tu v citu hrůzy nové bezejmenném on chytí jiskru lásky ku životu, v žár slední rozdmýchá ji mroucím stenem,
pak v klopotě, na tváři sledy potu, loď sroubí, Noe budoucnosti charý, by hmotě mroucí živou vyrval hmotu. „Ó, jinde ještě planou slunce žáry
a polibkem svým živí strom i květy, ó rychle odtud, zde jen dýší zmary! Ó rychle odtud v jiné lepší světy!“ Jde, by v loď vstoupil, velké chytí veslo,
v tom cizí vstříc mu zastenají rety. Hle, z tříště skal a trosek k němu neslo se žalné, táhlé, smutné zaúpění, má vítat žití v něm, či zhouby heslo?
A než se rozmyslí, v tom okamžení se před ním svíjí mladá žena nahá a ruce k němu zvedá v roztoužení. Tak není sám a poslední! I váhá,
chce veslem leb jí rozraziti rázem, však z očí jejích cos mu v duši sahá. I uklání se, pokleká k ní na zem, v svůj zdraný cár mdlé její údy tají
před větrů novým, jedovatým mrazem. A v její oko patří, s všemi ráji dnů zašlých, s něhou chotě, ženy, matky mu kyne cos tam zapomněnou bájí.
On mroucí sám a slední záchvěv látky v své duši náhle staré jaro cítí, to teplo lásky i dech její sladký. V té chvíli kol zří kvítí, kvítí, kvítí! –
Na zhublá ňadra hlavu klade svoji a pije slední doušek z číše žití. A s Láskou, vedle nich jež jak Bůh stojí, ku zmírající mroucí on se chýlí,
Smrt sladká je mu v posledním tom boji. – A na oba sníh zvolna padá bílý.
Cookies on Poetry Cove