Já volal, úpěl v dlouhém žití celém: Ó vlasti má, vstaň a buď jedním tělem, vy suché kosti, vstaňte k žití zase, vy kalné oči, vzplaňte v novém jase!
Svůj opusť hrob, Lazare plný vředů, ciť ve svých žilách kolovat krev dědů; v ráz všickni vzhůru, šlechtic, měšťan s knězem: kdo nese jho, kdo úpí pod řetězem!
Však marné všecko, tento lid je slepý, svou moc on klidně nechá padat v střepy, on neslyší, slyší-li, nemůž chápat. Jak hrozny v kádích tak jej může sšlapat
zde papež, za Alpami cizí tyran, ba on by truchlil, kdyby nebyl svírán zde trdlicí a tamo Petra klíči, zde ostruhami a tam opět biči.
Zde slovo marné a můj chřtán juž spráhnul. Tož k malbě, sestře slova, já jsem sáhnul a krváceje v srdce těžkém bolu dal malovat jsem na zdi Kapitolu
ohromnou fresku v pestrých barev žáru, by jako ve pravěku Belsezaru se v ohni mihla ruka, která psala, ta pravda zřejmě před zraky všem stála
jsouc výstrahou jak Mene, Fares, Thekel. By hřměla do nich všecka muka pekel a zmar a zhoubu, jež vlasť jistě stihnou, v čas pravý když se k skutku nepozdvihnou.
Já malovat dal rozbouřené moře, bez stěžně koráb dálné na prostoře se chvěl a zmítal s plachtou v cáry sdranou; na přídě žena zoufající stála,
změť vichrů divě ve vlasech jí hrála, co hořké slzy po tváři jí kanou. U paty zubaté a strmé skály, jež mračila se v zamlžené dáli,
čtyř velkých lodí ležely juž zbytky, tam čtyři ženy mrtvy – v jejich vlase i těle krab a pavouk v hodokvase, v jich šatech mořských lišejníků kytky.
Loď, která vzdána živlům v kvas a pleny: Řím světovládný kdys, dnes ponížený. Slyš, žena křičí a jak úpí žalem! Ty v troskách juž: Karthago s Babylonem
i Troja a pak židů věčným stonem se chvějící a bídný Jerusalem. A jako těm, tak stane se i Římu. Ne v Neronově požáru i dýmu,
on klesne v moři sporných stran, v jich vření; a darmo po něm ruce Italie na břehu vzpíná a se v prsy bije a volá po něm v lásky roztoužení.
Loď sirá sama vln a větrů v zlosti, z ní vyhostěny čtyry hlavní ctnosti, na břehu stojí, po ní ruce lomí: Čest s Pravdou, Svornost s Přímostí tam stojí,
kdo jsou, to nápisy jim z úst se rojí, však darmo úpí do větru a v hromy. Lvi s vlky stále perou se a dáví, toť šlechta s všemi privileji, právy,
za nimi řada lišek jest a supů, to písmáci jsou, soudci, zákonníci a kněží, mniši a měst úřadníci, úlisní slovem a hltaví v lupu.
A za nimi to zvěřinec je celý, roj podivných tam zvířat zdivočelý řve, slintá, pere se a v křiku sváří; ty opice a prasata a kozy
jsou vaše neřesti, ty nejvíc hrozí vám zmarem v radnici i při oltáři. Ty do vln dýchají, až loď se kácí, jich roste řev, když loď se v propast ztrácí,
když k břehu chce, tu nepřipustí tomu; tvá chlipnost, lakota tvá s tvojí záští jsou příčinou, že mořská hlaď se vraští, že vichr štká a burácí vztek hromu.
Kdo zoufající ženu osvobodí? Kdo s břehů lano k ochraně jí hodí, by nebyl vlky a lvy sedrán v kusy? Kde Orfeus, jenž loď přiláká k zemi,
by poslintán hned nebyl opicemi a prasat útokem a kozlů trusy? Výš pohleďte, co tam se jeví zraku! Tam Věčný Otec sedí na oblaku,
zda zachrání on loď tonoucí v moři? Juž hyne divým bičována větrem! Aj, vedle něho Pavel sedí s Petrem, z úst nahý meč jim vybíhá a hoří.
Meč soudu to a odvety! Nuž vzhůru! Juž Anděl trhá černých mračen chmuru... Ó mějte sílu! Či má on snad zbíti tu havěť zla? Sám každý sáhni v nitro,
a vyčisť je, by vzpláti mohlo jitro, a koráb vesel v přístav mohl vjíti! – – To všecko v slzách, v těžkém duše bolu jsem malovat dal na zeď Kapitolu;
za svítání dne letního pak schoval jsem stranou se a lid ten pozoroval. Ó stádo slepé, i když nejlíp vidíš, ty nezachvěješ se a nezastydíš,
jdeš tupě kol a civíš prázdno vznětu. Dím proto klidně: Ošlapkem buď světu, zde slova je i štětce marná vláda, lid žernov chce a pouze žernov žádá.
Ba v davu tupých těch jen bláta sluhů já slyšel nejednoho, jak děl k druhu, co všickni povážlivě shýbli hlavy: To blázen jakýs! – Co s ním? – Do šatlavy!
Cookies on Poetry Cove