Černé oči snivé, oči havraní;
bože, kdes juž dříve, v lesním ústraní,
z oliv listů šedě popelavých,
z oranžových snětí plody žhavých,
smál se na mne tento profil bílý,
smál se, smál a duše moje šílí
v lásky zoufání.
Týž jak v rámci listů v sladkém usmání,
v knihách trecentistů, v loutny drnkání;
na trávník si sedly v družném kolu,
povídky si vyprávěly spolu
a z nich smál se tento profil bílý,
smál se, smál a duše moje šílí
v lásky zoufání.
Dřímá duše v skutku v divém sálání
očí těch, v tom smutku, bledé na skráni?
Nahlas dí: Jsem tvoje, hleď se vtípit!
V taji dí však duši: Chci tě vypít!
Poznáš, jak lže ten můj profil bílý,
že jsem žena, jak se tvoje oko mýlí
v lásky zoufání!
Proč se tvoje hlava kloní v dumání?
Ňadra tvoje, láva, se víc nebrání.
Pamatuješ, v té povídce jedné,
kdes na konci světa v mlze ledné
ženy jsou, též mají profil bílý,
a kdo k nim se schýlí, jistě šílí
v lásky zoufání.
Tak jen planou oči v blesků míhání,
k ňadrům tak se točí vlas jim havraní;
v kámen zvrátí tebe jejich rysy...
Harpyje to a z nich jedna ty jsi!
Vím to dobře, znám ten profil bílý...
Vypij tedy duši, když juž šílí
v lásky zoufání!