Vím již, čím jste hvězdy! Vaše záře smavá
jest jen zlatý písek, Smrt jejž přesypává.
Na Věčnosti břehu, zřel jsem ji, jak leží,
a jak z rukou jejích hvězdný písek běží.
Miliony let již trvá hračka její,
stále drahou tichou nebem hvězdy spějí.
Spějí do bezedna, v noci propast mračnou
k ránu dopadají, večer znova začnou.
Tak Smrt od věčnosti pouští je a chytá,
bude ale, tuším, brzy hry té syta.
A co, ptáš se, potom za hračku si zvolí?
Věru, o tom dále přemýšlet mne bolí.