Vše v slunci spí; žár jeho vysušil
číš myšlenek mých; v ztmělé jizbě sám
jak v hrobě sedím pohřben za živa
a vzpomínám... má denní modlitba.
Vše v slunci spí; jak víčka ospalá,
tak padla okenice na okna,
strom bez pohnutí strmí k obloze,
a réva, jež mu větve ovíjí,
své velké listy, schlíplé úpalem,
v stín jeho kryje – pouze cikády
na topolech si cvrčí vesele,
a vosa líně bzučí po fíku,
plod sladký hledajíc. Na terase
ve oleandrech zpráhlých visí klec,
a papoušek v ní tluče křídloma
a časem v zlatý kruh se vyhoupne
a časem drsným hlasem zavolá;
tu dráty hryže svého vězení,
svůj chochol zčepejří a křičí zas.
To vedro jest mu nejlíp po chuti:
snad vmyslil se v svůj domov pralesa,
v huk vodopádu, zvěře ryk a běh,
ve vlhké stíny, zlatou po nich zář,
v nádherné květy, bujné traviny.
To velké vedro skorem láká tě,
bys tak si used’ v měkký fauteuil svůj,
jak Mussetův rek slavné paměti;
fík, jenž se tobě dívá do oken,
chce zapůjčiti k tomu lupen svůj,
jak druhdy v ráji tvojim praotcům.
Vše v slunci spí, jen zdola z kuchyně
zní nožů ruch a hlasné řinčení,
a splývá s písní cikád v mojich snech,
jak matná vůně květů oranže,
jež bouři věstí, s vůní artičoků,
jež oběd zvěstuje. Vše v slunci spí;
i veršů těchto prostá myšlenka
juž usnula, jen horko rostouc bdí.