V ten tichý záliv chodil jsem vždy rád
jak stín se přituliv ku černé skále,
zvlášť západu nach když své růže klad’
na chvějící se vlny rozespalé.
Šer do kola – kdes v dálce matná zář,
již v jiskrách do vln házel maják starý,
na kámen slet pták vodní, samotář,
a bije křídly čistil svoje spáry.
A jestli mlha padla na vody
a zakryla u noh mých snící moře,
vždy cítil jsem, jak z klínu přírody
má mízu strom, pel květ a člověk hoře.
Hle, celé vodopády břečtanů
zeď stará za mnou s šedých boků střásá,
a nad čely z vln čnících balvanů
se větrem kývá dlouhá, vodní řasa.
Nad skalin srázy, jako mrtvých stráž,
se cypřiš křivým kořenem svým chytil –
Ó přírodo! zda pro vše soucit máš,
by poušť svých ňader člověk dvakrát cítil?