Jak čarovný zjev bílý z cizích světů,
vše na Ní tichý jas, jenž v obdiv svádí,
před námi stála, to byl zenith mládí,
zkad vzpjala duši za nejvyšší metu.
Sem lilie a palmy! V moři květů
ať utone a v srdcích! – Čas, jenž pádí,
ať o ten zářivý zjev nezavadí! –
Ta modlitba se chvěla na všech retu.
A léta prchla. My, kdož tenkrát s plesem
ji pozdravili, chýlíme se k stáří,
leb kryjí šediny a čelo vráska.
Leč nesmrtelnost její krásy nesem
v svých srdcích silou umění, jímž září,
jak tenkrát; – větší jest jen dík a láska.