Buď požehnána ta vějířem rána,
mně milejší než slovo lásky smělé,
než studu růže na tvém bílém čele,
než chvějící se dlaň mi v pozdrav dána.
Toť čárný klíč, jímž lásky tvojí brána
se hračkou otvírá v své kráse celé;
jí z duše mojí, beznadějí ztmělé,
rozkoše aureola vylíbána.
Když všetečného vějířem jsi klepla,
to duši něžný kyn byl, o krok zpátky,
by takým kouzlem náhle neoslepla.
Však zatím děl ten vějířem zvuk sladký:
To přec tě nezastraší, hloupé děcko,
zkus ještě jednou a je tvým juž všecko!