Flagellanti.

Svět stár je už a říš tvá blízko, Pane, svět hyne jako loď, jež práchniví, krev tvoje darmo s kříže tvého kane a nikde pták se snítkou olivy!

Jsme zatracení, kletí, zaprodaní od narození v hříčku Satana, jak v noci krčmou zní kol děsné lání a clona tvého chrámu zdeptána.

Jen málo je nás vyvolených z davu, jenž víme, známe světa blízký skon, jenž pod popelem ukláníme hlavu, nás málo – zatracených legion.

Kde andělé jsou tvoji, Hospodine? před tváří světa tvář svou zakryli, svět opilec je, jenž se v propast šine, hráč o věčnost na prahu mohyly.

Kdo rozvažuje dnes, na Olivetě co vytrpěl jsi úzkostí a muk? Kdo za tebou jde cestou kříže v světě, kdo na něm čítá tvého srdce tluk?

Jsou zatracení u oltáře kněží, jsou zatracení soudci v taláru, jsou zatracení, kdo spí a kdo běží, jenž korunu ctí, jenž ctí tiaru.

Jsou zatracení, kteří v pýše nohu a zpupně kladou lidu na šíji, vzdech trpících se vznáší nad oblohu a krví rudnou kraje hostií.

Je všecko kleto, víno ve kalichu a korouhev a kříž a patena, vzdech, z ňader jenž se dere v chrámů tichu, i jásající zvonů ozvěna.

Vše v zmar se řítí. Na pokraji hrobu svět čeká – papež neví sám, kdo jest, nejstarší říše cítí pád a mdlobu, jest prázdným zvukem ctnost a cud a čest.

Ó dopadejte, rány našich bičů, ó derte bedra, paže, prs i bok, vy lovci hříšných myšlének a chtíčů, jež číhají kdes v taji na útok.

Ó dopadejte, rozderte v krev bedra, jen andělé se skryli v důtek šleh, by milost boží veliká a štědrá se rozlila všem v srdce záhybech!

Ó dopadejte v křiku, zpěvu žalmů čím silnější, tím lepší duši lék, z muk vašich zříme vyrůstati palmu, jež chladí v žáru palných myšlenek.

Ó dopadejte, šleh váš ten je rosa, to očistce jsou žárné plameny, tím každým smrti otupí se kosa a otevrou se ráje prameny.

Teč, krvi černá, po zádech a pleci, ty maso hříšné, v cárech dolů vis, rozbijte mříže úzké duše kleci, na ranách hlodej hmyz a val se hnis!

Měl Kristus větší. Bijte, pějte díky, ať přehlušíte zvonů hlaholy, ať tváře všech jak šat je Veroniky, ó bijte, bijte – však to nebolí!

Buď sláva tobě, na výsosti Pane, svět stará loď je, která práchniví, krev, která řekou z mojich beder kane, snad sláká ptáka s větví olivy!

Tak zpívajíce vtáhli v bránu města, příšerný zástup mužů, dětí, žen, se bičovali, kudy šla jich cesta, a každý s důtkami a obnažen.

A zvony zněly, svíce plápolaly a s údů tekl horký krve nach, na prahu domů staré ženy stály a závrať jala všecky, děs a strach.

A nevěděl kněz, co má říci k tomu, jak zmaten za nimi zřel primator, jak v pevnost zamk’ se za zdi svého domu zchytralý měšťák, ale žalný chór

zněl ulicemi, dral se okny, zděmi: Svět, Pane, loď je, která práchniví, jsme zatraceni s dětmi svými všemi a nikde ptáka s větví olivy!

Zněl po náměstí a zněl po nádvoří, v to dopadání důtek, kvil a vzdech: Tvá říš je blízko, starý svět se boří! A nové rány, kvil a vzdech a šleh.

Kdo věřil, rychle bibli otevíral neb svojich dědů starou postillu, zpěv z ulic zněl sem a nad stolem zmíral: Svět starý juž se mění v mohylu!

A bázlivě se stočil pod podloubí do krčmy mnohý starý nevěrec, tak divně dotkla se ho ta zvěst zhouby, ač nevěřil – on zachvíval se přec.

Leč krčma prázdna jako po vymření, kde děvče, které druhdy štípal v líc? – Jen z ulice zní chmurné žalmů znění a rány důtek hustší víc a víc...

„Je všecko kleto, víno ve kalichu, ten, který krájíš a pojídáš chléb; sám arciďábel šklebí se v tvém smíchu, jeť domem jeho družiny tvá leb.

Ó dopadejte, rány, bez milosti, čím větší, prudší je váš lijavec, tím spíš Bůh obměkčí se na výsosti a rány svoje otevře nám přec.

A jejich krev se s naší krví smísí a svět se omyje v té krvi zas, a holubice čistá, jak byl kdysi, zas vzlétne v azur, hvězdy, život, jas!“...

A brzy celý tábor na náměstí je rozbit v lesku smolnic krvavých, žoldáci městští darmo sobě klestí v střed jeho cestu, holohlavý mnich

na sudu stojí, jako s kazatelny do davu hřímá: Na kolena, v prach! A nahý po pás, k sobě necitelný, se šlehá, až se ztápí v krve nach...

A ruka, která kladivo dřív nesla, ta trhá s těla poslední svůj šat, jež vedla pluh a řídila běh vesla, ba ve slzách sám stojí v stínu kat.

A ženy pláčí a za důtky prosí a bičují se v divém nadšení, tu ňadra, živůtek jež stěží nosí, jež zvykla sladkých vzdechů vlnění,

a jiná, z kterých ještě pilo dítě – vše zdráno v krev, jež teče prameny. – Ó rána každá trhá ďábla sítě a hasí pekel žhavé plameny!

A v usedavém nářku, štkání, pláči jde měšťan, kněz a žena, dítě, kmet, v průvodu dálném táhnou za mrskači, co majetek jim – kam jdou, co jim svět?

V krev tekou horkou horké slzy jejich, za nimi pusté město mizí v tmách, plá západ stopen krve ve ručejích, jak tam by planul jejich krve nach.

Dům prázdný je, krb bez plamene čeká, kolébky zejí – opuštěn je práh, pes hladový jen na náměstí štěká a jen to nebe plane v krve nach.

A v kouři, dýmu, který kolem vane, zní příšerný ten nářek truchlivý: Svět starý je a říš tvá blízko, Pane, a nikde ptáka s větví olivy!