Finale má všecko. Stálý nářek znaví
jak ta monotonní prská do oken;
nač ty stálé stesky na klam, na bezpráví,
když vše v konec jedno – pomatený sen,
fantasmagorie šíleného jen.
Všeho pouze scéna: mozek tvojí hlavy,
všeho pouze výraz: tvého srdce sten,
režiser, čas mocný, udá v konec slávy
finale.
A co zbude z všeho? – Chumáč kalných pěn,
popsaných pár listů, uvadlý laur tmavý,
v dálce znikne potlesk jako vytí fen.
Nad divadlem duše vzejde nový den...
Finale?