Finale.

Pět chtěl bych píseň, jež by světem zněla, sfer hudbu aby místo rýmů měla, a rhytmem bouřné oceanu vření tak plné vzruchu, plné sladkých chvění,

by slovo její opět, celá píseň, od lůna země trysklo v hvězdnou tíseň. Snad ta by stačila v mých citů tíseň, jí nebes na prahu by Lyra zněla.

Chtěl slyšet bych tu písní věčnou píseň! Za posluchače světů shluk by měla, kaskady hvězdné a mlhovin chvění, klid věčnosti a prohlubiny vření.

Jak vesmír, tak má duše stejné vření, tam citů klíčí a se ničí tíseň, by v nejtajnějších nervů jemném chvění jak muší křídlo chvěla se a zněla.

To její pláč, neb druhdy křídla měla, nach ráje na nich a slavičí píseň. Nechť život bouře, láska v něm je píseň; tak alkyona křídlo v proudů vření,

tak hvězdný svit v noc, jež jen stíny měla, tak ptačí švehol v nemocného tíseň, prvního polibku tak báseň zněla, ve prarodičů úžas, ples a chvění.

V cyklamy ňadrech rosné perly chvění a v zkvětlých růžích slavíkova píseň, nach úst, z nichž slova „miluju tě“ zněla, vše není stínem radostného vření,

když ucítil jsem tvojich vlasů tíseň, jak v sladkých poutech tělo moje měla. Já žebrák byl – a ty jsi všecko měla, ty plnou naději – já strach a chvění,

ty vítězství – já nejistoty tíseň, ty úsměv jasu – já žalobnou píseň, ty svrchovaný klid – já citů vření, já prsty byl – a ty jsi harfou zněla.

Ó, kdybys měla v srdci svém mou píseň, v níž citů tíseň tobě chválou zněla, mé vření v sladkém ustálo by chvění!