Teď když tvá hlava polibky juž syta
s mých šťastných ňader klesá v unavení,
teď v nejsmělejších tužeb vyplnění
ty mníš, že slza na dně číše skryta;
že ono blaho, vteřina jež skytá,
přec nevyváží léta tuch a snění!
Snad pravdu máš, vždy v čárném ozáření,
co minulo, jak slunce mroucí kmitá.
Leč netruď se; kéž krásnější jen stále
se minulost zdá tobě, jakou básní
ti bude život potom! S myslí vděčnou
ty v smrti teprv poznáš dokonale,
jak šťastni žili jsme, a ten cit zjasní
ti úzký hrob i věčnosť nekonečnou.