Opozděná na záhonu
fialovým okem zříš
na vše v úpadku a sklonu,
sotva víš,
vypita že jest až ke dnu,
dřív než rukou mdlou ji zvednu,
mého žití číš.
Utrh’ jsem tě, však v tom cítil,
dávno již mi nepatříš,
za ruku bych druha chytil,
kýv’ mu blíž;
jeho jest, co v tobě vnadí,
on ví, co jest láska, mládí –
u mne pozdě již.
Tak tě vracím, květe zimní,
v lásky, mládí vrať se říš,
na sladších si ňadrech zdřimni,
která výš
zvedají se v blahu jemu;
sen, jejž vdech’ jsem květu tvému,
raděj zapomniž!