FENIX.

Šum borů z dálky v jemný akkord splýval; dnes mořem obloha, kde každá hvězda vlnou. Já z horské chatky v tu noc čaruplnou se do údolí díval.

A nevím, kde se vzala, báj přišla ke mně plná snů a kouzla; zda s lesů skřítky pod balvany spala, či s klínu noci sklouzla?

A šeptala mi v sluch o rajském ptáku tajuplnou báji, jenž s člověkem byl v ráji, se zhlížeje rád v jeho svatých zřídlech;

však vyhostěný v nečistý náš vzduch k nám časem zaletá na purpurových křídlech, půl pták a z pola duch. On řadu let již mnohou

od pólu k pólu létá pod oblohou, i vlasatice z cest se před ním uhnou v mocném zaplání, a v svorné pokoře se před ním uklání

i valný zástup hvězd. Jak plápolavý květ on letí oblohou vždy jednou za sto let; a když svou mdlobu cítí,

tu z větví cypřišů si srovná hranici, ze slunce paprsků si vonný požár vznítí a v něm dokoná let svůj zářící. Leč mine krátký čas

a peruť nachovou on v blankyt noří zas. Když letí nad zemí, i hymna pralesů ve hrůze oněmí, i skály kloní se, na nichž má kondor stan,

a jeho čaroletem zem dotknuta se novým zaskví květem, jak ňadro dívky pod miláčka retem se chvěje ocean.

Ó ptáku zázračný, jenž piješ věčnost z rajských pramenů, jsi poesie snem, jsi bájí z edenu, či přelud oblačný,

jenž v kraj náš slétá, krajů cizích zjev? Ó můž’-li nočním vzduchem můj slabý, zmírající zpěv v té dráze v oblacích, kde duch jen mluví s duchem,

tě dostihnouti – on se nezleká; neb jistě vím, tys bratrem mým, tys bratrem člověka! I on, jak báj dí šedá,

byl z ráje vyhostěn, jejž marně dosud hledá; v hvězd taje neprůhledné rád hrouží se jak ty, rád letí do azuru, co pod ním halí v chmuru

se horký jih i točen pásmo ledné. A když jej život zmučí, když pochyb démoni ret jeho kojí žlučí, on projde směle všecky hlubiny;

tu v písni Homerově světem hřímá, a zítra v jeslích Nazaretu dřímá, vždy velký, jediný! Ó kolikrát juž na hranici stoupal,

by hvězdné křídlo skoupal ve pravdy etheru! Však znova žije dál, svým světlem zjasňuje tvář země starou a hraje s hvězdami a vládne mořem, parou,

nebe i země král! Ty velký, neskonalý! tu hymnu přijmi, jež z mých ňader valí se tobě na počest;

ne před mořem, ne před oltářem hvězd, před noci tiché zářnou velebou – já kloním v pokoře se jenom před tebou! Ó kdyby peruť tvá mne dotknouti se chtěla,

tu píseň moje k obloze by spěla se silou demona a křídlem archanděla!