FELICE BONI.

Kdož jdete sráznou stezkou od Marana, kde Panaro se točí mezi skály, nad nimiž zvedá Cimone skráň holou, háv mraků trhaje, ó zastavte se;

a jestli ještě v hrudi vaší roste květ soucitu, jenž za rosu má slze a mystickou svou vůni v duši vlévá: tu zlezte příkrou stráň a kamenitou,

již vymlel ručej, dítě jarních bouří, za stromů kořeny se chytejte a v slunci výš stoupejte až tam, kde prostřed skály na pláni leží malý veský hřbitov

jak chudý květ na prázdné, holé dlani. Tam u nízké zdi pod pinií starou hrob najdete – teď srovnaný snad s hlínou – kříž uzříte, teď vichrem povalený,

a písmo na něm, teď snad smyté deštěm. Nuž posaďte se, utřete pot s čela a otevřete míru, který odsud jak valná řeka rozlívá se kolem,

své srdce otrávené sporem žití; zde jeho zdroj, nuž oddechněte z hloubi a v stínu oliv, vrb i akacií, jež hlídají zde mrtvých tiché snění,

vám budu vypravovat, proč má píseň vás vedla touto kamenitou strání sem k tomu hrobu... Ten, který v něm dřímá, byl starý blázen, slul Felice Boni,

byl dětí miláček a terčem vtipu všech dospělých. Dny celé v zimě v letě nad splavem sedal pode mlýna hrází, vždy s holou hlavou sedal v slunci parném;

byl vždycky bos, leč šat měl vždycky čistý, ba srovnaný s komickou pečlivostí. Vždy na témž místě sedal, tiše zpíval, co, ví sám bůh. On nežebral; jen zvolna,

když kolem něho někdo kráčel do vsi, zved’ hlavu svou a veliké a sivé své oči vážně, důmyslně upřel na poutníka a usmíval se tiše:

a každý nechal – byť i ostrým vtipem dřív ranil jej – v svém srdci klíčit zvolna květ soucitu, jenž za rosu má slze a mystickou svou vůní blaží duši.

Byl vesel vždy a nejradši měl děti. „Hle, dobrý blázen!“ říkali mu všickni, neb od hlídačů sbít se nechal jednou, by třešní, jahod, mišpulí a broskví

moh’ natrhati a rozdávat dětem. Když dostal halíř, kroutil vážně hlavou, jej na vše strany obracel a mrzut pak jal se zašívat jej do své vesty;

když ale rolník, který spěchal s pole a v náručí svém nesl vodní meloun, se zastavil, kus uříznul a dal mu: tu Felice se usmál jako dítě

a hltavě své bílé zaryl zuby do chladivého karneolu, v kterém jak bílé perly mihala se jádra, a zlatá šťáva přes ruce mu tekla.

On smál se hlasitě a smál a výskal. Jak často záviděl jsem tomu starci, jenž vyhříval se v slunci celý život, jenž neměl vědomí té lidské bídy,

ni nudné „dnes“ ni hrůzyplné „zítra“; tak sedal zde a s okem jasným patřil na slunce, nebes báň tu neobsáhlou, na řeku, skály, na vzdálené hory

a cos jak odlesk svítání mu plálo ve sivých očích – Večer v podjeseni; kraj rozlehal se výstřely a hudbou, zpěv s tancem v závod šly, byl první večer

při vinobraní. Velký Dionyse! Já nevím, kde tvůj hrob, však vím, že dávno jsi opustil jej proměniv se v radost, jež šlehá z duší, z pohárů a z očí.

Hle, plné koše hroznů, ještě nové a stále plné, zlaté, namodralé, hrající v slunci nachem, plné pelu jak dívčí tvář, jíž polibek se netknul.

Na strmých žebřících se jako v tanci vždy dva a dva s děvčaty hoši mihnou; ta plný košík na hochovu hlavu hned postaví, on zas jí podá prázdný,

a rychle střídá se to, takže oko zří snědé paže jen, jak míhají se. Kde vzal se tady starý pifferaro, to nikdo neví; rád jej vítá každý.

Přes hlavu hodí sobě strážci vinic srst zvířecí i s rohy, straší dívky a honí cizí vetřelce, ve mnohém Satyrům podobni. Smích neustává,

zpěv vpadá v dud a píšťal skočnou notu, a když jsou přeplněny všecky koše, tu tanec všech pak dílo korunuje. V ten večer opět seděl starý Boni

na místě svém u splavu; usmíval se, jak též by sdílel radost vinobraní. V tom zdaleka se k němu blížil průvod: na hlavách koše nejkrásnějších hroznů

šly dívky s hochy ve objetí družném, v před pifferaro s pištci, naposledy pak strážci vinic ve svém zakuklení. „Hle, Boni, dobrý blázen, ať jde s námi!

jen on být může králem vinobraní!“ zněl jeden křik, a hluk mu odpovídal. Leč dobrý Boni ani sebou nehnul; zřel k západu na oblaků pouť klidnou,

jen usmíval se. „Boni, tu máš víno, pojď s námi!“ křikli, a dešť hroznů letěl v klín bláznu. Boni se jich ale netknul, ni brvou nehnul, jen se díval v západ.

„On nechce jít, nuž my jej uneseme!“ a strkali jej, tahali a rvali – však Boni nepohnul se, usmíval se a stále stíhal mraků růžné vlny.

„Však my jej vyplašíme!“ vykřik’ jeden, a skokem pět jich stálo nad stavidlem, a bleskem spadla celá stěna vody přes jez, pod kterým seděl dobrý blázen.

Ni výkřiku – jen nad vlnami mihla se na chvíli ta holá jeho lebka, jak měsíc když se nahne z mlhy zimní, a voda vířila a vřela bouřně

v svém řečišti – a podél břehu stáli se zatajeným dechem, polekáni, jak zasáhnuti bleskem vesničané. Dnes bylo po všem, po tanci i zpěvu.

Pak našli jej. Tvář jeho byla klidná, s týmž úsměvem, s kterým se díval v západ... A tomu bláznu, který tady leží, já psal jsem na kříž rukou neumělou:

„Felice Boni tady odpočívá; za duši jeho vy se pomodlete, kdo jdete kol!“... A proto jsem vás zaved’ v své písni drsnou, kamenitou strání

na pláň, kde leží malý, veský hřbitov, jak chudý květ na prázdné, holé dlani, a chtěl jsem, aby vykvetl vám v duši květ soucitu, jenž za rosu má slze

a mystickou jenž vůní blaží duši.