Sfer hudbu jistě slyšel, v lidské stesky
mu zněla sladkou melodií dětí,
o ráji pověst slyšel vyprávěti
a v očích se mu vzňaly jeho blesky.
A světem šel a na všem zář a lesky
zřel, z květů jeho duši vůně letí
jak sestře vstříc, byť nechtěl, musil pěti
a vírou zlatit srázné žití stezky.
A zemřel. Mezi hvězdy v azur s chvatem
se lačný vznesl, v světů víru srázném
bůh musil ustat a se v dumy vnořit.
Neb duši jeho plnou nachem, zlatem,
on sklamat nemoh’ všehomíra prázdnem,
a jemu k vůli musil nebe stvořit.