Sloň, zlato, mramor s drahokamy všemi
jsou pouhý prach před myšlenkou mou ryzí;
tvá duše vzdouvá záhyby tvé řízy,
a před tou jedině jest člověk němý.
Třes kšticí, brvou, mořem třes a zemí!
Jak v slunci prach to jednou všecko zmizí
pod kosou času, který všecko sklízí,
vše halí ve tmy zmaru perutěmi!
Má myšlenka je nesmrtelná pouze,
jak ty, ó bože, který mojí touze
jak milci milenka jsi vzdal se celý.
Ty třeba sám nepřečkáš Fata vzteky,
jež zhltí vše, přes tebe přejdou věky,
ne přes chvíle, v kterých jsme spolu bděli!