Římského konsula to přísná dcera.
Jí pozadím je chrámu klenba šerá,
taj divný dříme jí v záhybech řízy,
zrak její rozhodný má půvab cizí,
je velitelský, pomalý sklon hlavy.
Je vidět, dědictví že dávné slávy
jí ňadra dme pod tunikou, jež nachem
je ovroubena. Ve pohledu plachém
k ní barbar plíží se a otrok padá
na kolena. Jest ještě velmi mladá,
však vážnosť starší dělá ji a pýcha.
Že miluje, se nepřizná, ni z ticha
si nezavzdychne; otrokyně slovu
naslouchá klidně, do zrcadla z kovu
své zraky hroužíc. Jen když vyjde z lázně,
se usměje. Zří v život, nezná bázně,
ví, s klidem stejným že svou vloží patu
na milence šíj, lásky ve záchvatu
až obejme ji svalnatou svou páží,
jak služce dlouhou jehlu do zad vráží.