Faun starý nad jezerem a v sítí větví šerem se smál a smál, a básníku, jenž kolem
šel s dumou svou i bolem, ten úsměv prál: Zřím v hruď tvou snětí clonou, vím, v píseň rýmů sponou
co bys rád spjal, znám vše, co tady kdysi se zběhlo, co teď mísí v ten kraj svůj žal.
Vím, stín a šero snětí co mohou vyprávěti, že ideál své duše v svadlém listí
ty umíš najít, čísti, co čas tam psal, že uhodneš, jak ona sem přišla, v pole vonná
se duben smál, na flétnu, mému retu jež schází teď, kol v květu já hrál a hrál.
Zde našli se. – Čí vinou? A za houštinou stinnou ji na klín vzal, a ňadra, ruce, ústa
šeř buků skryla hustá, já stráží stál. Já denně je tu vítal, jich polibky jsem čítal,
jich hříčky znal a zřel, jak po souboji, v ňadrech ránu dvojí, on umíral.
Vím, jak zdivočel celý ten smutný park a ztmělý, kde výr jen štkal, jak z jeho pánů každý
ho objel, jakby vraždy se tady bál. Kde buků řady řidnou, sám bdím tu s tváři klidnou,
té pouště král, zřím do přírody nitra, v noc hvězdnou, rosná jitra, v nichž obzor vzplál.
Zřím v les, jak listí padá. Když přijde vesna mladá, jak hlavu vzpjal, se vzrušil v smutném tichu,
jak přece mému smíchu by naslouchal. Zřím v život buku, břízy, znám tajné cesty mízy,
kde život spal, zřím v hnízda větví tísní, a nevím, co bys v písni víc povídal.
Tak se vším, co se mění, já vstříc jdu zapomnění, však proč bych lkal? Já byl – však cítím posud;
svůj za tvé písně osud bych sotva dal. Ó mlč, než v dojmů tísni bys ve banalní písni
se zpovídal, buď k vlastní duši cudný, hleď z mlčení pít studny, spěj tiše dál!
Cookies on Poetry Cove