Nemůže, nesmí v životě krátkém
vzdorovat člověk odvěkým bohům!
Dítě jest na skály útesu hladkém
vydané v pospas orlům a nohům.
Tito je hltají, rvou, derou v kusy
a člověk to trpěti, snášeti musí –
bozi však smějí se v světle.
V pustině dálné socha ční z kovu
obrovských plecí – ta očí nemá,
zamknutá ústa se nepohnou k slovu,
obloha kalná jest, země kol němá,
člověk pták zbloudilý v zmatku a strachem
utluče, utříská v letu se plachém
o sochy skráně i nohy.