Kahance světlo blouznivě se míhá,
v mém srdci opět starých citů spor,
slyš! – dlouhou síní smutně se rozlíhá
divokých vichrů z venku rozhovor;
já k světlu skloním zamyšlené líce,
po nich se sveze slza vylhaná,
a zjevy divné v dál se vznášejíce
mizí ve tmách jak fata morgana.
Tu svůdných žen zřím jarobujné vnady,
tu struna zní, tu zlatá kypí číš,
nadějí klamných rozbořené hrady
a bleskem v mraku psáno: „Zvítězíš!“
Zhas’ kahanec ve divém vichrů letu,
jak role žití smutně dohraná,
a mně se zdá, že věčnost jiných světů
jest vznešené jen fata morgana!