Kdys opuštěné dívky svoje vlasy
za oběť kladly bohu, slitovníku,
a s resignací, bez pláče a vzlyku
se zřekly diadému svojí krásy.
Zrak ještě dnes v gotických chrámech vidí
na kříži Krista viset s bledou lící,
jež zacloněna zlatou ženskou kšticí
tím bolestněji mluví k srdci lidí.
Ty vlasy stvořené, by v objímání
kol nahých údů svíjely se v plesu,
zde věnčí tvář i tělo plné děsu,
jdou přes krev boků a přes trny skrání.
Ó sílo oběti! Ó svatý dive!
Na skráni boha dívčí vlasy planou
do věků tmy – a moje slzy kanou
nad hloubkou lásky veliké a tklivé.
Neb jak ty ženy středověku, láskou
jež nesmrtelny, daly bohu svému
to nejdražší, tak žití ztracenému
a srdci bolem, skráni zryté vráskou
se dala v oběť lásky moje žena.
Teď jejím světlým plá mé chmurné žití
jak božský zázrak; stejně jako svítí
skrz dívčí vlas tvář Krista umučená.