Ti, kteří nivou asfodelů
jdou jako bledých stínů řad,
si ob čas sáhnou smutně k čelu,
mrak jakby černý tam se klad’.
Jich hrůzné Kery nezděsily,
jich nepolekal Thanatos,
ni Sisyph v sklonu slední síly,
ni Danaidek děsný los,
ni divá muka Tantalova,
ni na svém kole Ixion,
neb vědí, bolest horší, nová
v té hloubi, stínů mračný shon
kde tlačí se, že na ně čeká,
je nejvíc v jícnu stínů leká
nad Cerbera, jenž lačný štěká:
Eurynome!
Kde Styxu močál hnědý stojí,
že třtina v něm již uhnívá,
sám Pluto kam se vkročit bojí,
bohyně sedí strašlivá.
Na kůži supí rozložena
v svém zjevu černá Harpyje,
půl minotaur to je, půl žena,
obětem mozek vypije
a věčně lačná, holohlavá,
v své neúprosné žravosti
všech mrtvých hnáty ohlodává
až do kosti, až do kosti!
Tam přijít, stínů dav se leká,
pot úzkosti jim s čela stéká,
neb v srdcích všem již dávno štěká:
Eurynome!
Ji poznávají. V žití byla
již dávno, dávno, dávno v nich;
toť onen vztek a dravá síla
a divý ples z všech činů zlých.
Toť hamižnost a zpupné záští,
jímž v světě žili bez lásky,
však v sobectví vždy byla plášti –
teď zřít ji mají bez masky.
Dřív zájem vlastní nebo cizí
si namlouvali v zášť či hněv,
teď slední škraboška ta mizí,
svých vlastních duší zří tu zjev.
Juž svíjí se, jak saň se vzteká,
z nich vystoupla, zde na ně čeká,
kol údů slizká jim se smeká –
Eurynome!