Etruský sedlák – první oráč
vzal za pluh kámen ostrý
a první brázdu sotva táhnul
a vyoral jen – kostry.
I pravil k sobě: V zlý čas věru
jsem vyšel zemi orat,
můj chleb z té tvrdé země kostí
mi musí ovšem korat.
Dne druhého táh’ brázdu zase.
Zem páchla shnilou krví,
a sedlák vzdech: Chleb hořký bude,
dokavad tak se mrví!
A třetího dne vyšel v pole
hned z rána na úsvitě,
pluh těžce táh’, a pod něj sáh’
a vytáh’, vytáh’ – dítě!
To dítě mělo šedé vlasy,
na tváři samou vrásku
a ve svraštělé suché ruce
hrsť žlutých, suchých klásků.
A sedlák polekán a zdiven
se ku dítěti sehne,
to plakalo, že míň je rosy,
než slunce žár ji sžehne.
To plakalo a hořké slzy
do vrásek tekly hbitě,
a sedlák vzdech: „Pro věčné bohy
kdo jsi, co chceš jen, dítě?“
A dítě dělo: „Zaorej mne
i hluboko a hladce,
zas na povrchu vždy se zjevím,
jsemť obraz – tvojí práce.
Svůj hořký pot, svých slzí brod,
své trudy zříš v mém vlasu,
své práce marný výsledek
v té kytce hluchých klasů.
A slzy moje – slzy lidstva
jsou ovšem nekonečné,
a v dětské mojí tváři vidíš
též svoje dětství věčné.“