Doposud Phaon chrání
jej v zahradách své villy;
nestálí pretorjani
i ti jej opustili.
Z Říma vše nové zprávy
jsou vesměs nové rány,
vojska vždy nové davy
se hemží kolem brány.
Poslové nesou jemu
zlý nález od senátu.
Prohráno, konec všemu,
jest nepřítelem státu.
V Galii caesar Galba
a v Římě zatím lůza;
božství vše bylo šalba
a zbyl jen děs a hrůza.
Umělce kde jest sláva?
Jen Eros, otrok mladý,
v péči své neustává,
s ním věrně trvá všady.
– Třeba je umřít, hochu,
však já to nedovedu!
Sklonit se nad meč trochu,
v ráz všecku skončí bědu.
Matný však jsem a slabý,
děs před smrtí mne svírá,
zpátky mne život vábí,
tak caesar neumírá!
Jindy co nudy biče
mne mrskaly a štvaly,
nové teď, nové chtíče
jak lvi v mé duši vstaly.
Žíti chci – mřít když musím,
to kletba Neronova!
Pláč s echem: Musím, musím!
mu zhasly další slova.
Ku svému chlapec pánu
vznes’ hluboký zrak snivý,
hromem co bušil v bránu
juž legionář divý.
Eros děl meč svůj tase:
– Hleď, těžké to tak není!
Pravil tak a v témž čase
krev z ňader se mu pění.
K němu se caesar shýbá,
tvář hocha jas a štěstí –
ruce mu nyní líbá –
je blažen – bez bolesti...
Divoce Nero zavyl:
Co dalo ti jen síly? –
– Jsem křesťan! chlapec pravil
a skonal hned v té chvíli.