U staré zdi, jež révou kryta celá,
tam sedí, úsměv po rtu jejím bloudí,
sní, nevidí, že s hora zvolna loudí
se hrozen k ní, přes rámě se jí sklání
ku ňadrům, jejichž vlna rozechvělá
se náhle vzpjala v bouřlivějším vlání.
Juž hrozen tmavý na ňadrech jí leží
a rajský cit jí celým tělem běží.
A dlouho sní – však v tom ji bázeň jímá
i procitne... Má věřit zraku svému?
Kde hrozen byl, tam Dyonis teď dřímá –
i zavře zrak a vzdá se celá jemu.