Duch neumírá, smrt jen žne zde hmotu.
Ta, jíž to píšu, život milovala,
tož zaslouží, by vedle Toho stála,
jenž pravil: „Já jsem cesta ku životu!“
Snad v koncert slávy své tu právě notu,
v které se mladost její rozehrála,
Bůh potřeboval a tak svící splála
a planou růží sprchla s žití plotu.
Však než ta svíce v skutku dohořela
a než ta růže s keře žití spadla,
co ubohá a dlouho vytrpěla!
Než, Věčno, přes tvá přehoupla se bradla,
by v souzvuk všehomíra ryzí zněla! –
– Neshasla svíce, růže neuvadla...