Kdys balvany jsem valil
v nádherný dóm,
však slast mé práce skalil
příšerný gnom.
Ten opičí měl masku
a černý plášť,
do prachu šlapal Lásku,
neb sám slul Zášť.
Já stokrát sloupy vztyčil,
vždy on je strh’,
já pasti naň jsem líčil,
a vždy mi prch’.
Já stavil celou mocí
svých snů a tuch,
však vždy vše zbořil v noci
mně zlý ten duch.
Na troskách mého díla,
v svůj halen plášť,
stín kolem rozestýlá,
neb sluje Zášť!
Se zbytku římsy chechtá
se v snahu mou,
rolničkou šklebu řehtá
a syčí tmou.
Já stokrát k němu řekl:
Ó znám tě, znám!
Já se tě nezalekl,
jsi podlost, klam!
Ty z vejce sofismatu
jsi, šejdíři,
však plány tvé již zmatu,
zlý kejklíři!
Sisyfův balvan nový
jsem valil v tom,
však jízlivými slovy
jej odfouk’ gnóm.
A v ideí svých trosky
kde krok, já šláp’;
ó proti zlu i božský
je zápal sláb!
Teď z dómu ční jen sloupy
v zář věčných hvězd,
a každý; kdo tam vstoupí,
na vahách jest.
A pouze hádá, tuší,
co jsem tu chtěl,
a je-li poctiv, v duši
mu sahá žel.
Zří všady tříšť a kusy,
s kopřivou, hloh
a povzdech v ňadru dusí:
Jak málo zmoh’!
A s trosky architravu,
kde stát měl dóm,
v plášť černý hale hlavu
se šklebí gnóm.
Ať chechtá se v své zášti!
Mně těchou jest,
že na kápi i plášti
má tříšť mých hvězd!