K své slávě básník byť byl apatický,
jsa roven stromu, jenž o listech neví,
co spadly s něho, byť dál svoje zpěvy
jak ptáče hvízdal vesele a vždycky;
přec společný mu v tom je osud lidský:
rád slyší potlesk hřmít a nerad hněvy,
a když ne laur, má aspoň snítku révy
rád v odměnu za zpěv svůj bukolický.
Kdys ovšem za Orfeem všecko spělo:
pták, hádě, kámen. – Básník doby nové
má skromnější, a přece sladší věno.
Když v cestu tmavou jedno dívčí čelo
plá jemu. – Splněni jste, moji snové,
mně v zpěv i srdce patříš ty, má ženo!