Tak různé vyměnil jsi masky,
tu dumu, žert i plachý cit,
tu báje škrabošku, tam lásky
a všady chtěl jsi vtipný být.
Ne, protestuji proti tomu,
ne vtipný, chci být pravdivý,
jak světla šíp ve zášeř stromů
žert splítám s pravdou – protivy.
Však přijdou chytří a ti řeknou:
To všecko řek’ v své písni dřív!
a formy té se nezaleknou,
již stavíš leskle na odiv.
Já lecjakou spolk’ u nás dvornost,
tím nezblázním se k posledu,
já líčit nechci nemotornost
a píši jen – jak dovedu.
A jak jsou zvyklí „trhat“ všady,
co na jich poli nezkvetá,
tak řeknou: Mask tu různých řady,
leč za nimi kde poeta?
Těch lituji, kdo pod škrabošku
se neumějí dívati,
nechť soused chválí si stín došků,
já uvyk’ v růžích zpívati.
A v posled moh’s juž vystřízlivět,
co hodil’s knih juž davu v změť?
Nač na ideal stále civět,
rci upřímně, oč dál jsi teď?
Ach ovšem „dál“! – Co platno sníti?
Zde říci lze jen v toužení,
co Wagner kdys: Je krátké žití
a velmi dlouhé umění!