Až ztichne hluk té vřavy všední,
jíž zpěv můj štván co plachá laň,
pak řekne Musa: Věnec zvedni,
jenž dávno patřil na tvou skráň!
Pak vy, jenž klidně, bez předsudků
číst budete a raději
ty verše plné hvězdných smutků
a pochovaných nadějí;
mou touhu výš, mou v dobro víru,
co v mojí písni lidské jest,
zda pochopíte, že mou lýru
tak deptala v prach jejich pěst?
Zda pochopíte vzteklé vření
a zloby té co příčinou?
Ne! – toto vaše podivení
mou pomstou budiž jedinou!