Rád v podjeseni chodím po nábřeží, kde svadlé listí akacií leží a šumně šustí, jak se ho tkne noha. Sny budí se tím zvukem, s nimi mnohá
se upomínka z minulosti vrací. Jest večer. V šedé mlze hrad se ztrácí, pruh luny bledý hasne za Petřínem, kraj dole halen obrovitým stínem,
jak propast zeje. Sem tam světla vzplanou a clonou stínů hrají mlhotkanou, jak rudé slzy v řece kmitajíce. Ta plyne beze zvuku. Víc a více
hvězd nebem zahoří a světel dole. Tu zdá se, jakby usazeny v kole z dna řeky plály, tam tak blízko leží, že strážné světlo na vysoké věži
máš za hvězdu, jež hustou mlhou hoří. Jak černé stíny mostu sloupy noří se v tiché vody, jejichž barva tmavá se v šupiny a kruhy rozehrává
dle dechu větru. Podél řeky domy se řadí v tmavé spousty. Černé stromy jsou bez listů a trčí bez pohnutí. Jdem sami bez slov. V každém zavanutí
se zachvějem, blíž tulíme se k sobě, nevím, jak v svých mám její ruce obě, a cítím, její skráň se k mojí kloní; snad lije večer tichý smutek do ní,
že těžká předtuchou a sny se níží. Nač myslí milující, když se blíží ve stínech noc? Před námi mizí cesta. Tu v podjeseni, večer, v středu města,
hluk jehož zní nám v patách dosti blízký, rád vzpomínám na večer šeré vísky pod strání hor a na veliké lesy. Jak nyní tam jest? těžká mha se věsí
na zamyšlené bezelisté kmeny. Pod suchým listím ručej bez ozvěny spí unaven; ni klestí nezapraská. V těch místech, kam nás vodívala láska,
kde smích náš zněl a zpěv, tam ticho dumné – až zachvím se a přesvědčím, že u mne ta posud kráčí, jejíž úsměv Vesnu mi kouzlí věčnou a jež sladkých ze snů
ku ještě sladšímu mne žití láká. Pak domů jdem a cestou na oblaka se díváme, jak zvolna nebem táhnou, a v dálce tak se k ztmělé řece nahnou,
jak nebesa by v náruč klesla k zemi. Ba pro nás klesla. Ret můj blahem němý tvou hledá ruku. Zrakem hovoříme, a celé jaro lepších dnů to dříme
nám ve srdcích a tam svou vůni dýše. A cítím, kterak život plyne tiše.
Cookies on Poetry Cove