Jak nevzplálo by srdce nadějí?
Kos hvízdá
a kolem ptačí hnízda
jsou plna velkých krůpějí.
Šli milující v les, a v tichu skal
jak spolu šťastni byli,
co snili,
smích hrdliček v svou píseň vtkal.
I řekli: kdo zde může vidět nás?
Svým zlatem
v tom slunce paprsk s chvatem
se na spojených rtech jim třás.
Kdo zví, co řeknem si tu v důvěře?
V tom s květu motýl slítnul
a chytnul
se v spletené jich kadeře.
Kdo slunce by si všim, kdo motýla?
vždyť s nimi
pod stromy ztemnělými
je teprv celá idylla!