V ten starý park zas motýli snů nesli
mou hravou píseň, tam s ní na mech klesli,
jak věděli by, že ten prales tmavý
je světlé tvojí krásy rámec pravý.
Tvá snivá krása, moje sladké dítě,
jest jako paprsk slunce na pažitě,
vše okouzlí, a všecko k sobě láká,
mou duši v květ, mé srdce změní v ptáka.
Vždy zřím tě sedat v starých stromů stínu,
kde chýlí se bez modrý ku jasmínu,
květ jahody se k tobě dívá z trávy,
jak chtěl by svadnout v kadeřích tvé hlavy.
Drozd kropenatá vajíčka ti svěří
ve starém jilmu, a když den se šeří,
zřím srny mezi ztemnělými buky,
jak jdou, by jedly z tvojí bílé ruky.
A hvězdný pohár noc když k zemi nahne,
tu zářným deštěm roj světlošek táhne,
a sváben slunným paprskem tvé krásy,
jak v stíny noční slétne v tvoje vlasy.
Smích, zlatá včelka, zbloudí na tvá ústa,
teď úzká stužka, teď v proud záře vzrůstá,
teď celou tebe stopí v jasné vlny,
jak porosil by měsíc lotos plný.
A jestli časem zapláčeš si v tichu,
jak rosné kapky liljí na kalichu
jsou slzy tvé, tvůj úsměv v nich se láme,
až v pohledu tvém celé nebe máme.
Tys poupě jara, ty jsi úsměv rána,
a hvězda k tobě dí: „Buď požehnána!“
Strom vida tebe dí: „Juž musím kvésti!“
A srdce moje: „Musím věřit v štěstí!“