Sám sobě vrácen, v tůň listí ztracen, za sebou města hlomoz a dým, půl v stínu, půl zlacen
ve trávě vysoké na břehu sním. Slunce ať svítí, tráva a kvítí ať dýchá vůní do mojich snů!
Můj duch v nich se řítí daleko, daleko do zašlých dnů. K vodě se nahnu, na sebe sáhnu,
nahý jsem, z vody jak vystoup jsem, ó k pravěku bahnu pud jakýs nutí mne, políbit zem. Natažen celý
v topolů stmělý koš nechám bloudit zdivený zrak, co bzučí kol včely, zlatem plá blatucha, purpurem mák.
Jak ležím v stínu, na nohách třtinu a mokrý písek hlubokých vod, po chmeli a vínu
do dálky, do houště zrak můj se vbod. Dlouho tam těkám, skoro se lekám, clona těch větví tmavých jak zeď
se rozhrne, čekám, – satyr z ní kosmatý vystoupí teď. Cosi tam skočí jako dvou očí
stlumených stínem sálavý žár; juž ke mně se točí, z Hellady bratr můj: Zdar tobě, zdar! Gajo, jsem já to?
Purpur a zlato v kadeře sype mi Helios; mé moderní bláto mramor je řecký; slyš, zpívá kos!
Co se to děje? Cítím, jak spěje žilami línými bujná krev. Mé srdce se chvěje,
bachických chorů z dálky zní zpěv. Sterým zní hlasem nad žití kvasem, paianem radosti zabuší,
ba, Satyr sám já jsem, polekán sahám si na uši. Ty úží se v hroty, ptáků všech noty,
vše napřed já hádám, květů vzrůst, já život jsem hmoty, slyším zdroj šuměti; trávu kol růst. Evoe, blaho!
Edenská vláho, vše střásti a být jen člověkem! Ach, Evoe, haho! Musil jsem, musil jsem políbit zem.
Cookies on Poetry Cove