V aleji, která ztmělý park střeží,
co asi leží žlutého listí,
a padá stále, jako když sněží,
jako když hvězdy se čistí.
V pole a lada padá a padá
a z pole stáda jdou v davu –
zdá se, že vidíš, jak země žádá
do listí složit mdlou hlavu.
Přes nivy k lesu pavučin sítě
po svadlém vřesu z lehka se nesou,
zde s tebou chtěl bych stát, moje dítě,
když nebem hvězdy se třesou:
Dívat se v lesy, kterak v nich zima
číhá a zdvíhá mlh clony,
dívat se v oči tvé, kterak v nich dřímá
příští máj sladký a vonný!