Podepřen o kmen stříbrné břízy
ze všech stran zpívat jsem slyšel:
„Vstaň, země, vzbuď se, dej trochu mízy,
kdo za to, Máj že už přišel.
Modravou parou, jež stoupá z lesů,
zkaž slunci vše naše přání;
netřesk chce bujet na úbočí tesů,
fijalka dýchat chce v pláni.
Rozhal svá ňadra, do teplé hlíny
dej si, dej vložiti zrní!
a planých růží plničké klíny
nasypej v hloží a trní!
Smaragdem rád by brouček se kmitnul,
pták chce mít na peří duhy,
se slunce jak by jisker dešť slítnul,
motýl zas na křídlech pruhy!“
Podepřen o kmen stříbrné břízy
tak zevšad zpívat jsem slyšel;
přiznám se, v duši ruch jarní mízy,
pro píseň já jsem si přišel.
K zemi však soucit hnul mnou až k pláči,
když tyto slyšel jsem hlasy,
vzal jsem jen svlačec, tolik, co stačí
tvé zlaté proplésti vlasy.