EDEN.

Že ztracen pro nás, kdo naříká s bolem? Ó nikoli, je tady, pohleď kolem na stráně s květy, na zahrady s plody, na tiché lesy, na proudící vody,

na zeleň stromů různou, pestrou, svěží, na propast azuru, jejž orel stěží můž’ změřit křídlem, jdi a ptej se ptáka, zda není šťastným? Pohleď na oblaka,

jak vesele ku modrým horám táhnou, slyš větry, jak si bodře v struny sáhnou, viz, jak plá růže, jablko jak svítí! Brouk na písku, sup v mraku volá: Žití,

ples, jásot, radost, opojení, sláva! Tu letí motýl, lilie se vzdává pod jeho polibky na štíhlém stonku a svlačec, toť je moře živých zvonků,

v nichž místo srdce zvoní včela zlatá. Jeť azur štěstí číše vrchovatá a každý život je z ní doušek jeden. Jeť stará země posud velký Eden,

buď, muži, Adamem, buď Evou, ženo! To jediný váš cíl a vaše věno. Ó milujte se! Všecko k lásce volá, šer pod buky, na vodě v dálce kola,

mech v jeskyních a úzké stezky nivou. Ó milujte se! Změňte v hudbu snivou, tož v hudbu polibků svůj oddech každý, a nebude lsti, zrady, záští, vraždy,

jen láska bude kolem vždy a všade! Hle, azur se jak odpuštění klade na koutek země, kde je lásky trochu. Ó milujte se bez lsti, bez vrtochů,

bez vytáček a klamu, prostě, silně. Jeť láska ohněm v tvůrce velké dílně, tou trvá vše. Kde dva se objímají, tam básník ukryt v šerých olší taji

zří, jak se zvolna v jejich políbení ta stará zem na starý Eden mění.