V skal zátiší a v lesů tklivé šeři
ty dlíš, ó Nymfo, mroucí dlouhou chvílí,
ty sbíráš vše, čím strmá sosna kvílí,
čím ptáka let zní, i co praská v keři.
Let vichru, který vršky stromu zčeří,
pád listu, jenž se žlutý k zemi chýlí,
vše sleduješ, však nejvíce ti milý
je vodopád, jenž propasti hloub měří.
Ty chytáš jeho zvuky, na skaliska
je ve ohlasu házíš opět zpátky
a v jeho hněv se směješ, až to výská!
Však náhle zmlkneš, tón za tónem sladký
jak perly padá ve vln hlučné zmatky –
to flétna – Mlčíš? – Bol ti srdce stiská.