V snech našich často hlubá propast zeje,
kde stanem vyděšení bez naděje,
co život nás jak hřebce k skoku bodá,
čímž v ráz nám křídlo rozhodnutí podá.
V snech našich často vše se směje, zpívá,
vše plá a svítí a vše v souzvuk splývá,
co skutečnost nás chladnou rukou škrtí,
nás rázem stavíc tváří ve tvář smrti.
V snech často bohy býváme a králi,
a zatím bídně o život jsme hráli,
v snech milujem – sklízíme záští v skutku,
v snech jásáme – zbuzení pláčem v smutku.
Ó dvojí život! Který z obou pravý?
Jak často splývá obého tok hravý,
kde život, sen kde? Co lze zváti svojím?
Dí mudrc: Nevím! Snílek: Já se bojím!
Tak celkem v žití vřavě, v které žijem,
se zrakem zavázaným my se bijem,
až smrt nám těsnou pásku s očí strhne,
zda tonoucí na jistoty břeh vrhne?