Vlak jel spící krajinou; na ztemnělé stál jsem hrázi, díval se, jak dolinou dým a kotouč jisker hází.
Proti náspu, kudy jel, v stromoví se tměla chata, okna, kde se plamen skvěl, byla září celá zlatá.
A v té záři kdosi stál hlavou nachýlený k stěně, k vlaku, který dál se hnal, dívaje se roztouženě.
A ve vlaku rovněž tak ku chatě se díval kdosi; dvojí roztoužený zrak, v kterém dvojí duše prosí!
A juž okem básníka já jsem četl v duši obou, toho, jenž v dál uniká, toho, jenž spjat těsnou kobou.
Za vlakem si tento vzdech’: Ó kéž mohu dál tak hřímat, v divý hon a rej a spěch nekonečnost obejímat!
Valná dálko ! Prostory! Země neznámé a cizí! Za moře dál, za hory! až kde lidská stopa mizí!
Do temnoty, do záře! Do azuru, věčně dále! Pryč jen z toho žaláře, kde svá pouta hryžu stále.
Nekonečnost, svoboda, číše, jejichž na pokraji vře mi všecka lahoda a jež stále unikají!
Hřímej, vlaku, v noc i den, kol mé chaty hřímej drakem! Přehluš vzdech můj i můj sten, co jen s uvězněným ptákem? –
Druhý, jenž stál ve vlaku skláněje ven čelo snivé šeptal: Rudý přízraku, kam se řítíš v jízdě divé?
Nikde klid a nikde mír, stále v nové rveš mne scestí, v nových bojů nový vír... Bože, chata, jaké štěstí!
V stromoví je ukryta, v oknech plane zlatá záře, kde se lampa zakmitá nad knihami samotáře!
Kolem vůně, ticho, šer, ptáků zpěv, smích zdroje v trávě, zvonů „ave“ pod večer a klid unavené hlavě.
Zapomnění s lásky snem, věčný svatvečer tu v duši, který ani rachotem divý ten vlak nepřeruší.
Chato! sni zde v stromech dál, pohled ještě slední, dlouhý! Jistě, kdo v tvém okně stál, zná jen štěstí, nezná touhy. –
Dávno vlak mi v dálce znik’, dávno zhasli světlo v chatce, kraj se zatměl v jeden mžik, ticho, všecko spalo sladce.
Jen mé srdce v žití taj zřelo, jak se tká a vlní, kde jest každá touha ráj – dokud jen se nevyplní.
Cookies on Poetry Cove