Ó temná propasti, kam život náš se vrhá jako spádný katarakt snů, žalů, klamů srázným úskalím, až rozstřiknutý o dno věčnosti
v nic rozplyne jak rosa na květu: tak nikdy jícen tvůj mne nevábil! Teď vidím tebe – z chmurných hlubin tvých báj divná zvoní v sluch můj zlekaný,
báj podivná, – však hodna poslechu! Kdys v časech dávných v kraji neznámém jel chudý kejklíř cestou neschůdnou zabloudiv s dráhy v lesích hlubokých.
Nad horami se bouře mračila a její herold, vichr křídlatý, ukláněl před ní stromů vrcholky, s nichž ptačí hnízda letem shazoval.
I první těžké, deštné krůpěje prach smočily u cesty skupený, i hrom zahučel kdesi z daleka, jak na zavřenou bránu přírody
by anděl bouře mocně zabušil, svůj příchod slavě teskným hřímáním. A jak potřásal v hněvu kadeří, spad’ s jeho skrání mnohý zlatý vlas
a bleskem v mraku mih’ se zarudlým. Nadarmo kejklíř koně poháněl v běh rychlejší, již ručejemi déšť prolomil tmavé nebe sklepení
a hrubou plachtu smočil na voze. Ve roklích vázlo kolo zlomené a kůň nemohl z místa zemdlený, a v hromů řev a větrů kvílení,
a v stromů šum a v klení kejklíře se mísil jeden hlas, však tesknější: kvil člověka, jenž vydán náhodě jest hříčkou živlů, věčných soků svých.
Pod promočenou plachtou na voze se tulí bledá žena v bolestech; v šat lačná bída nadělala děr, však ani jednou z něho nevyšla,
leč bledý hlad a černé zoufalství se jimi draly s vzdechů provodem. Tak ležela na truhle s loutkami pol v šaty halíc těla nahotu,
pol v pestré cetky hávů kejklířských, jich šprýmovná směs s ženy bolestmi na ďábelský se výsměch pojila. Tak ležela tu v křečích zoufalých;
ji vozu náraz každý, nejmenší ve propast vrhal nekonečných muk, a v soptění svém neustala bouř. Aj, skála tady v lesním ústupu
v sluj vyhloubena stojí před nimi. Hle, nad ní v střechu duby obrovské bratrské rámě vlídně rozpjaly, a pod nimi na listí sežloutlém
se mokré ptáče s chvěním tulilo. Sem zaměřil též kejklíř s vozíkem, odvázal koně, vozík přistavil blíž k druhé straně jak zeď ochrannou.
Pak do lesa šel, mechu nahrabal, jím vystlal ženě lože chudičké, pod hlavu dal jí vlastní šaty své, v mech suchý vložil nohy stydnoucí;
a jak se matka sklání nad děckem, jí vlastním dechem ruce zahříval. A když ustala v štkání bolestném a v jemnou chtěla klesnout dřímotu,
skráň pohladil jí, čelo políbil, a v zadumání žalném, hlubokém za vozem used’ na klest skupený, v dlaň hlavu složil a rtem nedbale
kouř vypouštěl z své dýmky poslední. Bouř pomalu za hory zahnala svých bleskných ořů divé spřežení, hrom usnul někde v sluji skaliska
a chvílemi jen z těžké dřímoty se probuzoval temným ohlasem. Déšť na lupení padal pomalu a tiše šuměl báje truchlivé,
až dozvuk jich se vloudil do srdce a z něho slzou v oku překypěl. Co asi myslil muž tam pod skalou? zda na život svůj bídný, nestálý?
zda na osud, jenž svoje závaží po slepu pouští z ruky všemocné? zda na věčnost, jež v náruč studenou kdys pojme krále jako kejklíře?
To nemyslil. – On čekal dědice svých útrap žalných, tušil, v bouři té že dítětem jej žena obdaří, a čekal jen, až první jeho pláč
jej zbudí z dum ku slastem otcovským. Leč ve života neveselý hod proč přilákal to dítě nevinné, to poupě nebes, duši andělskou?
Čím uvítá je v kolo života? Jak nahradí mu bezvědomí slast? Jen stará bída, žití tulácké a suchá kůrka s ledným zhrdáním,
na šatu cetka, slza na brvách... Ó drahé dítě, v žití pestrý vír to uvítá tě – to, hle! osud tvůj! Tak přemítal muž v těžkém dumání,
i deště šum se ztajil v haluzích, a mraků závoj místy potrhán zas nebes azur oku objevil. Tu zdá se muži, jakby lehký pláč
jej volal k vozu; – ticho ale zas jej konejšilo v nové myšlenky. Teď zřetelnějším zdál se ten pláč být, leč zase ztich’; než krokem nejistým
se k vozíku muž loudil váhavě, a v nejistotě ruka chvěla se, než plachty okraj zvedla do výše. Jak zvedla ji, tu měsíc vyblesknul
jak lampy kmit nad ložem svatebním nad ložem smrti zde. – Co viděl muž? U prsou ženy dítko leželo jak bledé poupě jitrem zrosené,
a žena v spánku mírném, blaženém ku srdci tiskla v slasti mateří plod smutné lásky v slzách zrozený. Leč bledost dítka muže pomátla;
jen jeden pohled... jeden blíž a blíž, ty chladné rtíky, oko ve sloupu... Zde s narozením smrt se objala – A mlčky hleděl kejklíř k nebesům,
na ruce bledé, v křeči sepjaté, s vyhaslých očí slza kanula, jak vzácná perla s boží koruny by vypadla. Ó v jedné slze té
co žalů těžkých bylo ukryto! co nadějí a snů tak sklamaných! A přece kejklíř bohu děkoval, že duši dítka cestou do těla
zpět obrátil ve blahý eden svůj. A dlouho stál zde tichý, bez hnutí... Jen měsíc hleděl z mraků ztrhaných, jen kapky deštné plály na listech
ve svitu jeho září kouzelnou... Ó kdyby v této chvíli tajemné lít’ kolem anděl lidských osudů, zde mohl by se více přiučit
než v posouvání těles nebeských ve orloji, jenž sluje vesmírem! Touž chvíli dále lítla píseň má, až v hlavním městě stavila svůj let.
Noc rozpjala svou peruť hvězdnatou na chrámy, mosty, věže, paláce, a královský hrad, v páru zahalen, čněl v šero noci šumnou nad řeku,
jak fantom černý; plaše v ulicích, v nichž sporé lampy kmitem nejistým svou chvějnou září chodník jasnily, se neurčité stíny míhaly.
Vše utichlo; i v zámku královském pomalu zhasly zlaté svítilny, jen v koridorech dlouhých, ztemnělých se bdělých stráží kročej rozlíhal.
Vše usnulo, jen na svém loži král se v pochybnostech zmítal děsivých, až s lože skočil; půlnoc odbila. Vzal svícen zlatý v dlaň se chvějící
a v mlčelivý brokát čalounů krok plaché nohy bořil ztlumený. Po stěnách pestrých dlouhá zrcadla jej vlastní tváří v chůzi děsila.
Tu hedbávnou král zdvihl oponu a rukou ztajil lampy ostrý svit a okem tužby těžce zkrocené se díval v ženy svojí ložnici.
Čarovný pohled! v měkkých kobercích, na polštářích z bílého atlasu jak lilje bledá spala královna; těžkým se vzdechem ňadra vlnila,
v něž černých vlasů příval bohatý se kroužil jako křídlo havraní nad bílým sněhem v hravém přeletu. Král pozoroval ňader vlnění
i záchvěv rtů – pak spustil oponu a k loži svému tich se navrátil. Zde položil v dlaň hlavu zemdlenou a dlouho seděl v tichu hrobovém.
Pak vyšel v předsíň, v které komorník jak bdělý strážce jeho myšlenek stál připravený ke všem rozkazům. Král šeptal v ucho jeho vůli svou
a v krátké chvíli s hlavou skloněnou v komnatu krále vstoupil astrolog. „Můj příteli,“ tak oslovil jej král, „ve službě vědy vlas tvůj zšedivěl,
dnes naposledy žádám službu tvou a odměním ji darem královským, jen pravdu pověz, pravdu jedinou! Dnes, ejhle, kniha nebes zlacená
svůj otevírá smrtelníkům klín. Ó vylož run těch hlubné tajemství, jímž předurčen jest osud člověka! Rci pravdu, čím to dítě toužené,
ten dědic vlády, nebi urvaný mé choti pláčem, země modlitbou, své zemi bude v letech budoucích! Snad v chvíli této juž se narodil
a chvíle ta snad rozsoudila juž nad blahem věků, štěstím národů.“ I ponořil hned šedý učenec ve knihu nebes pohled bádavý,
však přísná brva více stáhla se a chmurné oko plálo děsněji a tenký ret jal tak se hovořit: „Dnes vládne Mars, můj pane královský,
a těžce tebe raní věštby hlas; to dítě, jež se nyní zrodit má – ó mírni žal svůj i své leknutí! – tvé zemi bude pekla odkazem.
V svých choutkách Nero, divoch zběsilý, sám strhá hráze všechněch zákonů a v hrubém kalu chlipných orgií nad Tiberia bude vynikat.
Sám vznítí dlouhou válku domácí, kde válčit bude proti otci syn, kde uvolněné smečky furií říš v pohřebiště rázem promění,
kde krví blankyt hustě zatopen se zaskví letem zářných vlasatic, jež věští hlad i moru žhavý dech. Co vystavěl tys pílí obrovskou,
on drzou rukou v rumy rozmetá, až mukou, vztekem odkojený lid jej k popravišti tomu zavleče, kde tisícům sám dřív ustrojil hrob!“
Kmet domluvil a vyšel z komnaty; král ale dlouho letěl k nebesům, co asi myslil, – nikdo nepoví: zda klnul sobě nebo osudu,
má píseň neví – avšak v chvíli té z ložnice královny sem dolít’ vzdech, provázen stonem trapných bolestí, a nežli král se vzchopil od okna,
juž vesel jemu hlásal komorník, že zdráv se zrodil dědic toužený. A za chvíli u lože ženy král v náručí držel dítě osudné,
a z hradeb zámku děla hřímala a zvony se všech věží hučely, až vzduch se chvěl tím sterým ohlasem. Leč králi s oka slza kanula
tak hořká, palná, jak ta předtucha, jež svírala ho kruhem železným. Ta slza byla trpkou výčitkou, však tekla darmo; – anděl osudů
kdes novým světům dráhy určoval, co jemu žal a bída národů! Co dál se stalo, nelze povědít, jen zachovalo staré podání,
že ryzou pravdu věštil astrolog.
Cookies on Poetry Cove