Sad v lesku jitra plál a smál se celý.
Jak smaragdy trávníky velké skvěly
se v slunci, rosa v brillantovém prachu
na lupení se chvěla v zlatě, nachu,
květ každý otvíral se, písek planul
na cestách, v koleje jichž deštěm kanul
květ jasmínu a střemchy, čilimníku.
U vodometu vrabců zástup v křiku
se koupal, čechraje si šedé peří
a travou pod stromy, kde stín se šeří,
kos vážný procházel se mlčenlivě.
Co šťastný zrak můj těkal v zkvětlé nivě,
dvě dívky kráčet zřel jsem vedle sebe.
Šly tiše, v očích obou plálo nebe,
jak sestry dvě: Ta jedna zlatovlasá
a černobrvka druhá, jedna krása
jim spala v tváři, vzrůstu, pružné chůzi.
Květ sklonil se k nim a pták na haluzi
se v písni zastavil. I šly tak spolu
jak tichá hudba, na jediném stvolu
jak dva by se to květy povznášely,
jak všecky krásy parku toho, stmělý
stín s jasem, ptáků zpěv, lesk, vůně celá,
by proměnily se v dvě dívčí těla,
jak duše přírody by v lidském hávu
se kmitla v nich. Tak přes zkvětlou šly trávu
smích na rtu, v tazích jas a slunce v očích,
ve chůzi hudbu, květy ve vrkočích.