Dva dny juž kníže Oldřich z Peruce na vzácnou čekal zvěř, a vždy se zachvěl, jak hnul sebou prudce ve větru strom i keř.
A darmo zněla lovčích rohů echem kol zalesněná stráň, to bůh ví, kudy zmizela vždy mechem ta bílá, vzácná laň.
Dne třetího zas vyjel na čekání, však sám děl: Naposled! Jel, náhle, v úval kde se hora sklání, co kouzelného zhled’.
Tam dívka stála, u studánky prala, zpěv její zvonil v les, a kníže zřel, jak sukni nazvedala, jak s páží šat jí kles’.
A jako světlo mezi bílé břízy když zbloudí, její pleť tak stříbrem plála, vlas jak zlato ryzí. – Ó hleď si srdce, hleď!
I stojí kníže udiven a němý, zář listím hraje si, a zapomenul půvaby jat těmi na lov i na lesy.
V tom udýchán sem vrazil lovec mladý, tvář v ohni, v dechu chvat: „Ó běda, kníže, co ty stojíš tady, laň padla do tenat!
A nalíčil je rukou přeumělou ten lotr Kresina, ó pojď, potrestej selskou pýchu smělou, zkroť toho zlosyna!“
Hněv zkypěl v knížeti, trh’ uzdou prudce a v cvál se dali zas, kam lovec ved’ je nazpět do Peruce, a v statek vtrhli v ráz.
Na dvoře, hle, nad krásnou, bílou laní ten lotr sedlák stál, ji právě skolil, hladil jí šij dlaní a do vousů se smál.
A stáli jak dva mraky proti sobě, tu kníže – sedlák tam. „Hned spoutejte mu drzé ruce obě, trest vymyslím juž sám!“
A lovci juž se vrhli na sedláka. V tom dívka cloní jej, knížeti padá k nohoum letem ptáka: „Můj otec! Soucit měj!“
A kníže couvnul. – Bože, to jest ona! Tam prala před chvílí! Pod nohou její kvetla růže vonná, kol hráli motýli!
A jako světlo mezi bílé břízy když zbloudí, její pleť tak stříbrem plá a vlas jako zlato ryzí: Ó hleď si srdce, hleď!
A kníže couvnul – usmál se a svolil: „To můžeš štěstím zvát, že za laň, již’s mi před očima skolil, mi jinou můžeš dát!“
„Laň za laň!“ – Kresina vždy s klidnou tváří dal jemu v odpověď. A na bříze pták zpíval jásající: Ó hleď si srdce, hleď!
Cookies on Poetry Cove